O Lhaní

Ať se nám to líbí nebo ne, je lhaní poměrně běžnou součástí našich životů. Obecně je lež vnímána jako něco špatného. Je-li někdo usvědčen jako lhář, není to obvykle moc příjemné. Domnívám však, že v tom co je a co není lež nepanuje úplná shoda. Jednoduše neplatí vztah, že nepravdivé tvrzení je lež a pravdivé tvrzení není lež.

Obvykle se jako definice lhaní uvádí něco v tomto smyslu. „Lhát znamená tvrdit něco, o čemž mluvčí ví, že je nepravdivé, nebo o čem nemá rozumný důvod se domnívat, že pravdivé je, přičemž to vydává za pravdu buďto sobě nebo jiným.“ Osobně se domnívám že, pro posouzení, zdali se jedná nebo nejedná o lhaní je jednou z rozhodujících věcí znalost a úmysl mluvčího. Úmyslem lháře pak bývá získání nějaké (libovolné) výhody pro sebe sama nebo někoho dalšího.

Jako první bych probral pár situací, kdy mluvčí ví o tom, že prokazatelně říká nepravdivé tvrzení, ale o lež se zpravidla nejedná. Klasickým příkladem je ironie nebo nadsázka. Věta „To se ti zas něco povedlo“, ačkoliv je z kontextu jasné, že se o úspěch nejedná, je při doslovném výkladu nepravdivá. Nicméně pokud posluchač ví o situaci a věta je navíc pronesena charakteristickou intonací, nelze toto za lhaní považovat. Smyslem takové sdělení není uvést posluchače v omyl.

Podobně je na tom nadsázka. Řeknu-li „V té tramvaji bylo snad milión lidí“, říkám zjevný nesmysl a posluchač je schopen toto rozeznat. Chápe výrok tak, že v tramvaj byla opravdu plná lidí, nikoliv tak, že jich tam bylo skutečně 10^6. Stejně jsou na tom metafory a ustálená slovní spojení, která dokáže posluchač správně pochopit. Řeknu-li, že „místo bot nosím si musím kupovat malé lodě“, posluchač chápe sdělení tak, že si kupuji (nezvykle) velké boty, nikoliv tak, že bych si opravdu kupoval lodě a nosil je na nohou. Společným znakem výše uvedených ne-lží je to, že posluchač je schopen rozumět přenesenému smyslu věty a nechápe ji doslovně.

Zcela na opačném konci pomyslného spektra jsou případy, kdy je sice tvrzení pravdivé, ale o lež se jedná. Prvnímu z nich se, paradoxně, říká polopravda. Je to poměrně oblíbený typ lži, neboť mluvčí má pocit, že tak úplně nelhal, protože při doslovném výkladu říkal pravdu. Zásadní je, že mluvčí se snaží uvést posluchače v omyl. Zeptá-li se mě žena, kolik stál ten foťák, co jsem si koupil a já odpovím, že pouze 10 000 CZK, ačkoliv jsem si vlastně koupil i objektivy za dalších 15 000 CZK a různé doplňky za 5 000 CZK, tak se sice můžu uklidňovat tím, že jsem vlastně řekl pravdu, ale skutečnost je taková, že se mě žena ptala na to, kolik stál foťák se vším všudy, nikoliv kolik stálo samotné tělo fotoaparátu.

Zde bych ještě upozornil na zamotanější případ, který také považuji za lhaní. Řekněme, že opravdu nechci jet na rodinou oslavu a budu to zdůvodňovat tím, že dorazí i teta Jiřina, kterou žena nemůže vystát (ačkoliv vím, že má zlomenou nohu a nepřijede) a co čert nechtěl, Jiřina nakonec přijela, tak ačkoliv jsem vlastně říkal „pravdu“, dopustil jsem se lhaní. Říkal jsem tvrzení, o kterém jsem byl přesvědčen, že není pravdivé. Následné tvrzení „No, takže jsem měl vlastně pravdu“ bych pak zařadil mezi sebeklamy.

Zatímco do teď jsem uváděl příklady, které jsou z morálního hlediska poměrně jednoznačné, vše co jsem uváděl jako lži bych označil jako morálně špatné, nyní se budu věnovat lžím, kde je morální soud mnohem komplikovanější.

Zajímavým tématem je obraná lež, kdy mluvčí lže, aby odvrátil katastrofální následky. Vtrhne-li do hospody rozzuřený muž s nožem v ruce a bude chtít znát, kdo mu chodí za ženou, tak bych osobně zalhal. Tvrdil bych, že nevím, ačkoliv je mi známo, že je to tady Tonda. Je jasné, že jde z mé strany o lhaní, ale v tomto případě se mě osobně zdá poměrně omluvitelné. Je jasné, že hranici, kdy je lepší zalhat nebo říci pravdu bude mít každý někde jinde a domnívám se, že nelze určit přesnou hranici o které by se dalo rozhodnout, že je správná. Já, například, jsem jednou procházel menším městem a směřoval na nějaký festival. Zastaviv se v místní hospodě, byl jsem osloven dvěma slečnami. Chvíli jsme si povídali a já jsem po chvíli zjistil, že mezi našimi životy leží hluboká propast. Takže „nabídka“, že by mohly na festival se mnou, mě přistihla lehce v nedbalkách. A tak jsem si vymyslel přítelkyni, která mě tam měla čekat. Nejednalo se o odvrácení katastrofálních následků. Jen mi přišlo nevhodné slečny urážet.

Morálně o něco jasnější je milosrdná lež, která může být brána, za určitých okolností, dokonce jako správná. Například v situaci, kdy budu doma doma skládat nábytek a žena mi řekne „Ale vždyť ti šlo, je to docela pěkné“, i přesto, že vidí, že poličky jsou trochu nakřivo a má jisté pochyby, zda ta zbývající hromada šroubů neměla být někde použita, nenazval bych ji lhářem. Pravým obsahem sdělení je povzbuzení do další činnosti, s vírou, že příště to bude lepší. Na druhou stranu, ne vždy je milosrdná lež ospravedlnitelná, a to zejména v případech, kdy posluchač deklaruje, že si tak nepřeje!

Podobnou skupinou lží jsou lži očekávané. Například jdu-li do divadla, kina, nebo čtu knihu, neočekávám, že se dozvím pravdivé události (vyjma dokumentárních pořadů). S těmito lžemi se však lze běžně setkat i v běžném životě. Jsou to jednak rozličné zdvořilostní fráze, kdy je považováno za slušnost popřát dobrý den, ačkoliv to nemusí nutně vyjadřovat skutečné mínění mluvčího. Nedodržení těchto zvyků, zejména dané ostentativně najevo, je chápáno jako vyjádření poměrně silného nesouhlasu nebo opovržení, což také nemusí být přímo to, co chce mluvčí vyjádřit. Mezi lži očekávané však patří i další skupina situací, například namlouvací rituály, kdy posluchač počítá s tím, že mluvčí může přehánět lichotky i své úspěchy, ačkoliv míra přehánění není zcela zjevná (jako u klasické nadsázky) a obvykle se očekává, že bude menší než velká. Prostě je rozdíl, zdali trochu připravím historku, aby byla zábavnější, nebo budu tvrdit, že mám na starosti logistické zázemí v nadnárodní firmě, protože dělám skladníka v supermarketu.

Celým povídáním jsem tak chtěl vlastně říct, že svět vůbec není černobílý. A i jen rozhodnout co je a co není lež není tak úplně jednoduché. Mám pocit, že často bývá větší důraz kladen na doslovný výklad věty než na úmysl mluvčího, což je sice jednoduché, ale zavádějící.

Koráby

Koráby klidně řekou noci plavou,
jenom v rukách se svěšenou hlavou.
Zprávy světa míjí nás kdesi v dáli,
mysl křísí popel nereznoucí skály,
do žil vlévá něco starých sil.

Co jen to? Vína že bych příliš pil?
Kde se loudá pár těch hloupých vět?
Vstávej, pojď, jdeme zase brázdit svět!
Svět který špatný, dobrý, vlastně není.

Co z něj zbylo? Jenom naše snění.
Hvězdy co skryly svoji tvář,
nebo jen ulehly pod polštář,
na kterém jedna hlava leží,
matně tuší oč tu běží.

Věnováno Zelené Olivě

Závod

Sněhu kopyty tlukot v dál,
tu prsty v klobouk širý sňal,
klusu v pochod zvoní teď,
dravá zvěř, ta štvát se nechá,
do času všeho, on zná tu lest,
větší mezků slast si pěchá,
trpce pýchu v rameny se nosí,
plavé krásy nezbývá čas,
padle k věncům kolem pasu,
však klidu tichém žije z krás.

Věnováno Jiźerským Horám

Himalaya 2009 - Telegraficky (2)

Kamil a David zustali v Lehu, zatim co my, cely zbytek, jsme vyrazili na trek Laymaru - Alchi. Jana s Komarem se, po prvnim dnu (prespani v Laymaru - hotylek), kdy jsme presli prvni zajimave sedlo 3900, rozhodli (vlastne spise Komar, ktery byl nakonec vdecny za strevni obtize - nema rad hory a lozeni po nich), ze odjedou zpet do Lehu, vyzvednou Kamila (ktery, jak jsem jiz drive naznacil, trpel vyskovou nemoci a nebyl s to jit na trek) a odjedou do Srinagaru.

To ze skutecne odjeli, jsme se dozvedeli z caru papiru, ktery nam zanechal David na recepci naseho "hotelu", vice o nich neni nic znamo. Z toho sameho caru papiru jsme se dozvedeli, ze David mezitim vyrazil na Trek na 6123, o nekolik dni drive a ze nas, nebo alespon Matouse, ocekava v nedeli ve stanovem tabore pod Stok Kangri (4400), kam ma Matous a dalsi dorazit s pruvodcem, ktereho mezitim zaridil. Jelikoz se nam trek trochu zkomplikoval, ja jsem skoro cely treti den zvracel a lital na zachod a cely dalsi den nemohl jist (ale uz jsem mohl jit, antibiotika me docela dala dohromady) a navic jsme podle nasi kvetakove mapy podcenili zaverecne sedlo 5250, kdy nam vystup z 3300 trval asi 10 hodin.

A to jsme mysleli, ze uz ho ani nenajdeme a predhozi vecer jsme vzdali nadeji, ze bychom jim mohli jit, ale nakonec prece jsme dorazili do sedla po 6 pm, kdy do soumraku bylo uz jen par desitek minut, takze jsme misto do Alchi doklopytali pouze na prvni jakz-takz-trochu-ale-jen-trochu-rovny-a-jen-na-jeden-stan misto, kde jsme se utaborili ve vysce cca 5000. Tudiz dalsi den zpozdeni a do Alchi jsme dorazili az odpoledne a do Lehu az k veceru, kde jsme nasli onen vzkaz.

Casu zbyvalo sotva na rozhodnuti zda jit nebo nejit a potvrzeni pruvodce na dalsi den rano. Ja (zeslably hladem a pochodem) a Bara (zeslabla pochodem) jsme se rozhodli zustat, kdezto Matous s jistym sebezaprenim rekl, ze v tom Davida samotnyho nechat nemuze a pocitem upisu Dablu podskrabnul permit a zbledl. A to je zatim a v hodne skustene forme cely nas pribeh az do pred-pred-vcerejska.

Ted mame v planu uz jen odpocivat, nakupovat, jist (hlavne ja tento bod nezanedbavam, Bara se porad divi, kolik toho muze clovek snist), spat, uzivat si, toulat se okoli a cekat na ty dva. A vratit se domu.

Jo a aby to vsechno nevypadalo jako ze se nam tu nelibi, naopak! Spat pod sirakem v 5000, videt hvezdy a vychod slunce na Himalaji, az jsem si pripadal jako v nejakem fantasy pribehu. Takovou paradu jsem jen tak nelze zapomenout. A i ted v Lehu je bezvadne. Zadny spech, zadne shon, klidek, pohoda a pohoda.

Himalaya 2009 - Telegraficky (1)

Odlet z Prahy v sobotu po obede.

Hned na checkinu prebalujeme bagly, cuci nam hulky od stanu.

Prilet v nedeli rano do Delhi, presun na autobus, prohlidka Delhi a Main Bazaaru. Vecer odjezd smer Manali.

Silena cesta na prycne misto sedacky, 16 hodin pres den a noc, skoro bez spanku (uz druhy den), kolem poledniho prijezd do Manali. Hotylek, prohlidka mesta, druzba na strese, konecne trocha spanku.

Brzo rano Jeepem smer Leh, silnice nesilnice, cesta necesta, prekonavame sedlo 3900 mnm. Spime ve 3000 mnm na louce. Hvezna obloha je neprosto uchvatna, boze tolik hvezd jsem jeste nevidel.

Jeste skoro v noci (4 am) budicek a druhy den jizdy do Lehu. Prejizdime vysokohorskou poust. Jen hory, skaly, sutry, kameni, pisek, popel a prach. Zastavujeme v sedle 5350 mnm. Parada. Hory jsou uchvatne! Prijizdime do Lehu a bereme hotylek, konecne spanek a jidlo. Mistni jidlo je palive, hodne palive :)

Den oddych, Kamil vyskovka, David teplota, zbytek vyrazi na klastery, pekne moc pekne. Mijime letni sidlo Dalajlamovo. Uchvatne, i v tehle vysce se da chodit do kopce :)

Dalsi den odpocinku, chceme vylezt na okolni kopce, pro lepsi aklimatizaci. U nas uz je 10 rano vy spaci.

PS: Nefunguji nam tu mobily.
PSS: Zivot je skvely!

Tanečnice

Prší. Kapky deště. Bosé nohy. Tančí. Tam a sem. Pod stromy. Pod listy. Po trávě. Šat z květů. Lístky z růží. Snáší se. Chladí. Z oblaků. K zemi. Temných mraků. Krásných. Stále tančí. S větrem. Stromy. Listy. Víří spolu. Patří k sobě. Tanečnice. Úklona. Zpěv. Tichý hlas. Přichází. Jitro. Sen.

Věnováno slečně z Vyšehradu

Slečna z mramoru

Ta slečna v kabátku z fialek, vlasy jako proužky slunce a ty řasy, jako tykadla. Tváře bez jediné vrásky, kazu života. Jsi krásná jako květina, květina z recyklované hmoty, umělé hmoty. Proč zakrýváš se za masku, proč nevezmeš radši černý závoj, černou burku a nestaneš se můrou, ze které se může vyklubat motýl.

Královna zima ti závidí chlad, kterým se z okna koukáš, je to snad lest, nebo jen déšť, co skrápí tvé líce, žes taková. Slunce nerozehřeje tvůj úsměv, již zmrzl příliš hluboko v duši. Obdiv můj získá ten, kdo tvé srdce rozmrazí a podiv ten, který by chtěl zkoušet. Šťastnou cestu dívko z leštěného mramoru, ať příliš netíží.

Věnováno slečně z Kačerova