Bylo ...

Byl les a byla laň.
Bylo slunce a byla stráň.
Bylo šero a byl čas.
Bylo nebe plné krás.
Bylo dost a bude víc.
Buď už ticho, padá list.
Bylo snu, a v tom den.
Zbyl pocit, pluješ v něm.
Letí vítr, nese hlas.
Šeptá chci, zas a zas.

Věnováno Sudoměřicím u Tábora

Růže

Spatřil jsem jednu růži a také boky opásané jeansy v barvě klidu a kabátek barvy noci, halí pas i paže. Ta růže se tuze moc tulila a tiskla k těm bokům, ale však jen zlehka a jen svým rudým květem, by snad svými trny, které odedávna nosí jak šat, ani malým náznakem nedrásla. A najednou pas, boky i paže nejsou, jen ta růže ještě chvilku, jakoby čas sám se zapomněl, ještě chvilku zůstala s hlavou sklopenou. Zmizela pryč.

Věnováno slečně vystupující z tramvaje

Jeli do práce

Jeli do práce. Bylo pondělí. Každý den. Tři čtvrtě na osm. Bim Bam. Romana i Petr. Žiji spolu. Pět let. Tady u nás. Pod lesem. Černá sukně. Šedý kabátek. Bílá košile. Šedá kravata. Škrtí ho. Zaměstnanec roku. Prodává sny. V bance. Pečlivost nadevše. Nosí jeho srdce. Kolem krku. Na řemínku. Sytě červené. Dostala jej po měsíci. Bylo léto. Vždy se na něj těšila. Chodil za ní. Při studiích. Zazvonil zvonek. Každý den noviny. Stejně vyběhla. Zas pošťák. Věděla to. Byl pečlivý. Přijít dřív? Nerozumíš. Přesně v půl. Dohoda. Jeli do práce. Měla svátek. Dal jí kytku. V květináči, igelitu. Jak praktické. Radost po celý rok. Ne jen teď. Neuschne. Nesměje se. Nepláče. Bere igelit. Už vystupuje. Mávne. Odvrátí oči. Zahledí se. Co čekala?

Věnováno smutné paní v tramvaji