Květina a most

Květina a most z kamene,
V šeru a mlze, času,
stáli spolu, trochu sklíčeně,
do oblouku prohnutí,
v chuchvalcích kouře po bitvě,
les kolem tiše dýchá.

Jen oni ještě nepadly,
pro slávu a čest tu stojí,
kulisy, svědci šílenství,
nad údolím řeky rzi,
tulí se k sobě, čekají,
na ráno, noc a den,
až ustane křik o pomoc.

Z dálky ohně letí,
jsou hvězdy na nebi,
labuť vidět ale není,
ani vůz to spíš drak,
teplo začíná hřát,
milenci se milovat,
žár co všechno spálí,
kam by všichni utíkali,
je to noc a je to sen,
je z nebe jasný den,
a noc a sten a noc a teď,
zas je klid.

Věnováno mostům v mlze.

Socha

Seš jako socha,
socha z bronzu ulitá,
takhle se snad
jaro nevítá,
Helena anebo snad
trojský kůň,
teď,
teď už rychle upaluj.

Věnováno slečně v autobuse

Ráno

Chci rána plná jasu,
bez slunce na obloze,
bez racků křiku,
a přece hlasitá,
jako tichý šepot myšlenek
a pohledů.
Chci rána plná probuzení,
bez chumlání pod polštářem,
bez budíku lomození,
přece hřejivá jako dotek,
jako milá slova.
Chci rána plná dárků,
bez obalu,
bez provázku.

Věnováno Slunci na Obloze

Návštěva

Čas se zastavil, jako slupka ledu na rybníce,
v mém městě, podivném městě,
plném lidu, plném zákoutí,
vše se motá.
Proč přišla na návštěvu,
nění kam jít, je težké
myslet za dva.
Slunce v blankytu, nese jitro,
jitro mládí, tančnice z východu,
buší a buší, když stojí ve dveřích.

Věnováno Návštěvě

I am the czech feminist

I am the czech feminst
nepomáhej bágly nýst

I am the czech feminist
můžu všechno co chci jíst

I am the czech feminist
cože ty si na mě hvízd

I am the czech feminist
rychle schovej ten svůj píst

I am the czech feminist
víš kam si s tím můžeš vlíst

I am the czech feminist
zase čumíš do těch míst

I am the czech feminist
nenechám se tebou víst

I am the czech feminist
nechci tvoje keci číst

I am the czech feminist
zavři hubu a otoč list

I am the czech feminist
vysyp kapsy kdes' zas' kys

Věnováno Kachně Kačce

Bylo ...

Byl les a byla laň.
Bylo slunce a byla stráň.
Bylo šero a byl čas.
Bylo nebe plné krás.
Bylo dost a bude víc.
Buď už ticho, padá list.
Bylo snu, a v tom den.
Zbyl pocit, pluješ v něm.
Letí vítr, nese hlas.
Šeptá chci, zas a zas.

Věnováno Sudoměřicím u Tábora

Růže

Spatřil jsem jednu růži a také boky opásané jeansy v barvě klidu a kabátek barvy noci, halí pas i paže. Ta růže se tuze moc tulila a tiskla k těm bokům, ale však jen zlehka a jen svým rudým květem, by snad svými trny, které odedávna nosí jak šat, ani malým náznakem nedrásla. A najednou pas, boky i paže nejsou, jen ta růže ještě chvilku, jakoby čas sám se zapomněl, ještě chvilku zůstala s hlavou sklopenou. Zmizela pryč.

Věnováno slečně vystupující z tramvaje